historie Dušník
První dochovaná zmínka o Dušníkách pochází z roku 1228. Tehdy ves připadla klášteru sv. Jiří na Hradčanech. Od vzbouřených stavů ves koupilo roku 1620 Nové Město Pražské, ovšem po bitvě na Bílé hoře ji muselo (a taktéž Všestudy a Vepřek) vrátit probošství u svatého Víta. V této době patřily Dušníky do panství Jeviněves-Veltrusy, které spravovala rodina Chotkových.
I přes údajně rozumné spravování byla na panství často bída, hlad a nepřiměřená robota, což vyvolalo rolnickou bouři roku 1775. Na soudobých mapách jsou zaznamenány jako Daleké Dušníky, a to mnohem silnějším písmem než okolní vsi i městečka, samozřejmě včetně Kralup nad Vltavou, což svědčí o jejich tehdejším významu.
V roce 1780 se dva zdejší obyvatelé, Matěj Hlaváček a František Martinovský, zodpovídali z kacířských činů. Doznali, že přechovávali knihy F. Kegelia, Nový zákon Lutherův a Komenského Praxi. Bratr M. Hlaváčka dokonce vzpurně prohlásil, že si zabavené knihy znovu zakoupí.
Osada byla vždy převážně zemědělská, kromě plodin obvyklých po celém kraji byla vyhlášena zejména svým chmelem, který se tu mimochodem pěstuje dodnes. Do dnešních dob se zachovalo ještě několik z mnoha původních výstavných statků s původními sušárnami chmele, kvůli nimž dodnes Dušníky při letmém pohledu zdáli působí poměrně výstavně.
Zachovaly si původní kruhový půdorys - celou ves lze objet dokola a vrátit se do výchozího místa. Velká část statků byla ovšem zbořena ve 2. polovině 20. století, a tak je i tento středověký ráz vesnice poněkud ohrožen, stejně jako barokní kaplička na návsi.
Za první republiky byly Dušníky samostatnou obcí s vlastním starostou. Žilo tu několik statkářů, kteří víceméně úspěšně obhospodařovali okolní pole a chmelnice, a jejich čeleď, dále drobní zemědělci a přes žně ještě řada sezónních dělníků.
Majitel vojkovické konzervárny Schuster si na kraji obce postavil modernistickou vilku, dnes znovu opravenou a obydlenou. Zdejší samotu a krásu okolního kraje si tu v té době vychutnávali dva malíři - Jaroslav Herbst a Václav Pokorný. Ve vsi fungovaly toho času obchod a tři hospody, z nichž největší, na návsi, fungovala (byť nuceně provozována podnikem Jednota) ještě v šedesátých letech.
Přibližně v téže době byl zrušen také přívoz na Vepřek, využívaný do té doby především dětmi, které docházely na Vepřek do školy. V době kolektivizace byly statky vyvlastněny a do některých nastěhováni různí (taktéž tzv. nepřizpůsobiví) obyvatelé z Čech i Slovenska.
Část své životní pouti tu strávil také gen. Alois Šiška (+2003), anglický letec, jinak také vzdělanec, který si na živobytí po nuceném odchodu z armády vydělával zejména opravami televizorů. V největším statku se usadil Státní statek - nedaleko něj byly později postaveny ubytovny pro chmelové brigádníky. Noví obyvatelé však v Dušníkách až na výjimky příliš dlouho nevydrželi. Z Dušník se stala "ztracená varta" a odkladiště nepotřebných.
Dva rozsáhlé statky musely být strženy, neboť hrozily spadnutím. Po roce 1989 byly statky - nebo spíše to, co z nich zbylo - vráceny původním majitelům. Někteří je prodali - a jsou tedy v soukromých rukách postupně opravovány - jiní je ponechávali vlastnímu osudu.
Po povodni roku 2002 bylo tedy nutné zbořit ještě několik dalších budov a dokonat tak zkázu způsobenou přírodními vlivy a nedbalostí lidí.
Povodně tuto ves, obtékanou Vltavou, ohrožovaly pravidelně. Kvůli nim byly velikým nákladem vystavěny kamenné hráze, které lemují řeku od Veltrus až po Dědibaby. Stoletou vodu roku 1890 však nevydržely a nejinak tomu bylo při pětisetleté vodě v srpnu 2002. Z jejích následků se Dušníky stále vzpamatovávají.
Věřme, že vytrvalost těch několika původních obyvatel, jejichž rodiny tu bydlí odnepaměti, péče věrných chalupářů a elán několika nově příchozích dokáží vrátit malebné podřipské vesnici její původní kouzlo.
O tom, že povodně nejsou jen záležitostí 21. století, vypovídá i tato fotografie... :-(
A tady nějaké pohledy z blízkého okolí:
